Zajímavosti.info

Od dob černobílých, prvorepublikových filmů již uběhlo několik desítek let. Byly to časy, kdy lidé chodívali do biografů především za účelem zhlédnout aktuální přehled zpráv, paralelně s tímto účelovým využitím promítacích prostor se však rozvíjel také ne vždy, podle mého názoru, dostatečně doceněný český film. Díky nepřebernému bohatství Národního filmového archivu a v neposlední řadě také díky České televizi se rok od roku hojněji daří tyto filmy vysílat. Divák tak dostává nenásilnou formou možnost porovnat znatelné odlišnosti mezi filmy černobílými a těmi dnešními.

Po druhé světové válce, stejně tak, jako i jiným oborům, se i tomu filmovému nepodařilo zprvu navázat na jeho dřívější tradice. Stoupající vlna socialismu v českých zemích se bohužel podepsala i ve sféře divadelní a kinematografické. Režim striktně prosazoval „pohodlné a poslušné“ herce a ty, kteří se nějakým způsobem nebáli využít své slávy k propagaci svobody slova a jiných aspektů demokracie, bez milosti „uklidili“ ze scény. Někteří z nich emigrovali do zahraničí, jiní zůstali a byli nuceni se věnovat jiným řemeslům, aby uživili své rodiny. Pokud se podíváme na dobu totalitní z hlediska žánrového, nemůžeme hovořit takřka o žádném tvůrčím vyjádření autorů či režisérů, najdou se ovšem výjimky, které se nesmazatelně zapsali do dějin české kinematografie a potvrzují tak zaběhnutá pravidla. Uvedu např. filmy pana režiséra Menzela, který se nechal inspirovat staršími českými literáty, nebo řadu dalších.

Český filmový divák

Český filmový divák dneška je tvor značně zmlsaný. V největší „továrny snů“ na světě, z Hollywoodu, se každoročně vyprodukuje na desítky velkorozpočtových i nezávislých filmů, trh je přesycen a velké americké filmové korporace si z výdělků na stále se rozšiřujícím východním trhu, pod který takřka také spadáme, mnou ruce. Zdá se také, že počáteční vlna oblíbeného „vypalování“ kopií filmů opadla a stabilizovala se na určitých hodnotách. Lidé se naučili opět chodit do kin a užívat si zážitek před velkým plátnem. Ačkoli patřím mezi odpůrce velkých komerčních kinosálů, musím přiznat, že je navštěvuji poměrně často. A proč? Je to prosté, multikina hrají všechny tituly dříve než jiná, a tak proto, že jsem divák z nejzmlsanějších, přijdu si zde přirozeně na své, i když mě v duchu „hryže“ svědomí, že podporuji takové řetězce.

Konečně se tedy dostávám k současnému filmu u nás. Kdybych měla mluvit o všech tvůrcích a filmech, zabralo by to jistojistě hodně času. České kinematografii se v posledních letech dostalo nebývalé pozornosti a finančních prostředků. Je to průmysl u nás na velmi kvalitní úrovni. Jak bychom si třeba jinak vysvětlili, že např. slovenští herci v Čechách stále častěji nacházejí útočiště, místo toho, aby točili filmy na Slovensku. Na současném pomyslném „Olympu“ stojí skupina okolo pánů Jarchovského a Hřebejka. Na jejich filmy vždy ráda spěchám do kina a těším se, co zas vtipného či tragikomického vymysleli. Málokdy se stalo, že jsem s výsledkem nebyla spokojená. Mezi dalšími režiséry, kteří patří opravdu mezi špičku těch nejlepších, uvedu Jana Svěráka, Jiřího Menzela a také do budoucna jistě perspektivního Bohdana Slámu. Zkrátka, široké spektrum diváků všech věkových kategorií si v dnešní době má možnost vybrat, ať už ze zahraničních titulů, či z českých produktů. A tak je to dnes se vším.